Dne 19. 6. 2017 jsme vyjeli na výlet do Březové. Tenhle výlet jsme si vymysleli a odhlasovali již v září. Středisko Březová je 15 km od Třebíče. Cest byla dobrodružná – veřejnou hromadnou dopravou. Z Horní Stropnice jsme odjížděli v 6:00 do Trhových Svinů a odtud jsme pokračovali dalším autobusem do Českých Budějovic, kde jsme čekali přibližně hodinu, než nám jel vlak, a tak nám paní učitelka udělila rozchod na nádraží, abychom si mohli něco koupit. Vlakem jsme jeli přibližně 3 a půl hodiny.

Dorazili jsme až do Třebíče, kde jsme přešli z vlakového nádraží na autobusové a tam jsme nastoupili na autobus, jenž nás odvezl do Rokytnice nad Rokytnou – Veverka. A to byla naše poslední cesta nějakým dopravním prostředkem, dál už jsme museli 1,5 km pěšky. Ve středisku jsme se ubytovali a hned nás čekal oběd. (Lucie Morongová)
Po obědě byla první aktivita - Bungee running: Byli jsme připevnění bungee lanem ke dřevěnému sloupu a na sobě jsme měli postroj, ke kterému bylo připojené lano. Náš úkol byl posbírat plastové kroužky a jeden kužel. Všem se povedlo sesbírat všechny kroužky a kužel. Kluci měli samozřejmě ty předměty dál než děvčata, protože jsme silnější. Abychom se dostali ke kroužkům, museli jsme se rozeběhnout a pak jít na čtyři, aby nás lano zase nepřitáhlo k sobě. V tomto sportu se vystřídali všichni a došlo i na pár odřenin. Každému z nás se tento sport moc líbil, ale byl hodně vyčerpávající. (Jakub Pokorný)
K večeru jsme se vydali do lesa zahrát si golf, všichni si mysleli, že to bude opravdový golf, ale nebyl. Jednalo se o speciální verzi golfu. Pravidla zněla následovně, museli jsme si najít pálku ze dřeva a potom se rozdělit do družstev. Jedno družstvo mělo těžší dráhu. Když jsme našli pálky, začala první hra, kterou jsme vyhráli. Druhá hra byla trochu napínavější. Nejdřív jsme ztráceli na soupeře, ale potom jsme je dotáhli. U patnáctky jsme se však zasekli a to byla naše osudová chyba, díky níž jsme prohráli. Po ukončení hry jsme zahodili pálky a vzali jsme terče s číslicemi. A vyrazili jsme zpět do tábora. (Pavel Bureš)
V deset hodin večer jsme vyrazili na noční hru. Úkolem bylo rozluštit šifru a vybrat obrázky, které jsou v šifře popsané. Abychom rozluštili šifru, museli jsme sesbírat písmena na překážkové dráze. Vždy jsme museli sebrat pouze jedno písmeno a odnést ho zapisovateli, potom jsme se zase vrátili na dráhu. První překážkou byly válce, které byly položené vedle sebe, a když jsme na ně vlezli, tak se roztočily. Po zdolání válců nás čekaly točící jehlany. Nejtěžší překážka byl válec, který se zvětšoval a zase zmenšoval. Poslední překážkou byly válce, tentokrát postavené vedle sebe a opět se točily, pak stačilo sejít dolů, nebo se sklouznout skluzavkou. Když jsme se dostali dolů, odevzdali jsme písmeno a šli znovu pro další. Vypadá to jednoduše, ale pádů do záchytných sítí bylo mnoho. Noční hra se mi velice líbila a po namáhavém dni byla docela obtížná. (Dominik Rolinek)
Druhý den po snídani jsme vyrazili na Airsoft. Nejdříve jsme se převlékli a hned poté jsme dostali pomůcky na Airsoft, jako je maska na obličej a zbraně. Ve strašném horku jsme se vydali do lesa, kde se boj vždy odehrává. Nejdříve nám Hanka (naše instruktorka) vysvětlila pravidla. Přesvědčila se, že jsme ji pochopili, a rozdala nám zbraně. Dohodli jsme se na formě hry a bojovali jsme o vlajku. Každý tým má svou vlajku na základně a hlavním úkolem je získat tu soupeřovu. Po jejím získání tým vítězí. Můj tým prohrál, ale to nevadí, skvěle jsme si zabojovali. Ve zbytku času jsme si ještě zahráli hru, kde všichni bojovali proti všem. Mně se tato aktivita velice líbila. (Václav Sladký)
Další byly na programu naštěstí rafty. Dostali jsme záchranné vesty a pádla, rozdělili jsme se do dvou týmů, do každého raftu si sedlo sedm žáků. Bylo šest osob, které pádlovaly, a jeden zručný a zkušený kormidelník. Po nástupu do raftů jsme se volně projeli po „velké louži“.
A byl tu první úkol. Měli jsme jednoho člověka z posádky vysadit na druhé straně břehu a hned nabrat člověka z druhého raftu, a poté dorazit zpátky k molu. Další úkol byl, že jsme do každého raftu dostali tři míče a započal závod, kdy jsme se měli těmi míči vybít. Vybitý musel přestat pádlovat, než napočítal do šedesáti. Dívčí raft vypouštěl umělé rybičky a my kluci jsme je chytali. Legrace bylo plno a hlavně jsme se osvěžili. Rafty se mně opravdu moc líbily. (Jan Kubíček)
Před obědem jsme se vydali na námi obávanou aktivitu: Skok do prázdna. Nejdříve jsme dostali od naší instruktorky Hanky v hlavní budově potřebné věci na skok. Poté jsme vyrazili do lesa, kde bylo stanoviště pro naši aktivitu – drobná propast. Hanka nás nejdříve poučila o naší bezpečnosti. Jako první odvážně skočil Dominik Rolinek, to byl impuls pro nás ostatní, abychom také skočili. Na skok jsme se vrhli velmi statečně. Nakonec skočila i naše třídní učitelka Helena Balášová. I když to byla námi nejvíce obávaná aktivita, odnesli jsme si odtud největší zážitky. (Ivana Charvátová)
Po obědě jsme si mohli trošku odpočinku při jízdě na koních. Jakmile jsme došli do ohrady, museli jsme být potichu kvůli koním, abychom je neplašili. Vždy dva jezdci se oblékli do páteřáku, nasadili helmu a Hanka je poučila, jak správně nasedat. Říkala, že máme sednout co nejvíce dopředu. To ale Marek neudělal, a tak mu kůň začal cválat, naštěstí ho Hanka včas zastavila a vše proběhlo bez dalších problémů. Poskytli nám pouze dva koně, a proto jsme se museli prostřídat, bylo horko, a tak toho koníčci měli plné zuby a jen neochotně překračovali klády, které sloužily jako malé překážky. (Daniela Losová)
Po ukončení jízdy jsme šli na bungee trampolíny. Instruktorka Hanka nám řekla, jak se máme chovat při jejich používání. Při skákání na trampolíně jsme měli popruhy. K nim byly připevněné dva dlouhé provazy, které se na konci spojovaly v jeden, a na konci spojeného provazu bylo připevněné dlouhé pružné lano. Konec lana byl uvázán na kamarádových popruzích. Čím víc se lano natáhlo, tím výš jsme vyskočili. Skákali jsme opravdu hodně vysoko. S dovolením Hanky jsme mohli udělat i salto, ale odvážili se ho udělat jen borci. (Jana Koriťáková)
Poslední akcí druhého dne byla horolezecká stěna, která byla rozdělena na tři části: lehká, středně těžká, těžká. Zdola to vypadalo velmi jednoduše, ale jakmile jsme vylezli na stěnu, došlo nám, že to tak lehké nebude. Někteří z nás si až moc věřili, a tak začali na těžších trasách než ostatní, bohužel je ale nezvládli. Prvním a posledním člověkem, jenž zdolal stěnu, byl Dominik, který na první pokus vylezl až na konec „lehké˝ části. Velmi blízko k cíli byli i Pavel, Jitka, Vašek a Honza, jenže jim došly síly, a tak stěnu nezdolali. Nejvýš z dívek jsem se dostala já, ale Dominik byl až nahoře. Mně chybělo 80 cm. Škoda. Ze stěny jsme si odnesli spoustu modřin a škrábanců, ale také zážitky, na které budeme dlouho vzpomínat. (Jitka Wagnerová)
Středeční ráno jsme zahájili lukostřelbou. Ještě před tím než jsme se přesunuli na místo střelby, vysvětlila nám naše průvodkyně Hanka, jak se máme chovat se zbraní. Po příchodu jsme měli k dispozici 3 luky a 6 šípů. Stříleli jsme z různých vzdáleností na terč. Docela nám to šlo. Pár výstřelů se moc nepovedlo, ale všichni přežili.(Marek Čabelka)
Poslední aktivitou našeho pobytu byla vysoká lana. Den před tím jsme si tuto aktivitu mohli nacvičit na nízkých lanech, a proto jsme věděli, co nás čeká. Instruktorka Hanka nás nejdříve poučila o bezpečnosti a poté jsme se oblékli do sedáků. Při poučení o bezpečnosti nám Hanka řekla, že musíme být vždy připevněni nejméně jednou karabinou, z nichž byla každá opatřena triplockem, což je karabina se zámkem, který se otevírá třemi pohyby. Je to proto, aby se náhodou při letmém dotyku jištění nezrušilo. Také nám řekla, že na jednom úseku dráhy smí být pouze jeden člověk a na plošině dva. Poté jsme se vydali někteří odhodlaně, ale většina neodhodlaně na lanovou dráhu. Mohli jsme si vybrat, jestli chceme začít dole nebo nahoře. Odhlasovali jsme si, že chceme začít dole. Díky tomu, že jsme se navzájem podporovali a radili si, jak na kterou překážku vyzrát, jsme tuto aktivitu zvládli, podle mě, dobře. I když si někteří opravdu hrábli hluboko do rezerv svých duševních i tělesných sil. (Miroslava Kučerová)
Zpáteční cesta nás čekala po obědě, ale místo 1,5km jsme šli 2,5km, protože jsme pochodovali až do Rokytnice nad Rokytnou. Zde jsme nasedli do autobusu a jeli zpět do Třebíče, kde jsme nastoupili na vlak a opět jsme jeli přibližně 3 a půl hodiny až do Českých Budějovic, někteří spali, koukali z okna a pozorovali cestu nebo si mezi sebou povídali.
V Budějovicích jsme museli čekat na autobus, a protože jsme měli dost času, došli jsme si něco nakoupit. Poté už nás čekala pouze cesta do Údolí u Nových Hradů a odtud do Horní Stropnice. (Lucie Morongová)
Výlet se nám líbil. Dobře jsme si vybrali.
Deváťáci