Cestou zpět do dávných časů, kdy krajinu pokrývaly jen husté lesy, obývaly ji skupinky Keltů a po lesích se volně pohybovali medvědi i vlci, se vydala dne druhého června čtvrtá a pátá třída.

Přestože jsme pro přepravu nepohrdli moderními výdobytky a cestovali autobusy a vlakem, hned v Třísově, kde jsme vystoupili, na nás dýchl sklonek pravěku a poté i středověk a přivítala nás naše ryze novověká průvodkyně Zdenka.
Do dob dávno minulých nás, kromě paní Zdeňky, doprovodila i několik set let stará lípa, která skrývala i odpovědi na mnohé otázky úvodního kvízu. Po cestě nám skřítkové, kteří si Kelty dobře pamatovali, trochu pomáhali a trochu škodili a bylo jen na nás, abychom odhalili pravdu a lež. Překvapivá pravda je například skutečnost, že jméno řece Vltavě dali právě již pradávní Keltové.
Jak jsme putovali dál a dál, pohybovali jsme se kupředu i v čase. Z lesa se najednou před námi vynořil hrad Dívčí kámen, tedy spíše jeho zřícenina, a my se ocitli ve čtrnáctém století na dvoře mocného rodu Rožmberků. Také hrad postupně vydal tajemství dávných věků a my se dozvěděli něco o způsobu života tehdejší šlechty i prostých lidí.
Leč hodiny neúprosně plynuly a čas vymezený pro naše toulání minulostí se rozplynul jako pára nad hrnkem kávy. Nastal neúprosný návrat do reality a spěchu naší doby a než nás odvezl vlak zpět, ještě jednou jsme si připomněli minulost, která právě dnes poodhalila roušku tajemství.
Unavení, ušlí, ale o mnoho moudřejší jsme se vrátili domů. A kdo bude chtít, tomu povíme…
Jan Franc